Jindřichův Hradec

 Místo čtvrté - Jindřichův Hradec.

Vlastně netuším, proč právě tohle město mě zaujalo. Možná mělo jen štěstí, že se na mapě nacházelo tak nějak "na trase".

Každopádně vůbec nelituju.

Tady jsme poprvé za dovolenou spali v penzionu a měli jsme i jídlo. Nic ovšem nebylo tak jednoduché. 

Penzion s bistrem se nacházel v Kardašově Řečici. Dorazili jsme odpoledne a rovnou se dozvěděli, že večeři nedostaneme, neboť bistro je už vyprodané a nic nezbylo. No, objednáno předem jsme neměli, to je fakt a jídlo se mělo řešit na místě. Kousek byla Jednota, ale my toužili po pořádném jídle. To se ukázalo dost jako problém, protože hospod bylo kolem dost, ale žádná nevařila, všechno byly výčepy. Uspěli jsme až na hřišti, kde trénovali žáčci fotbal.

Vařili dobře a pan hostinský ukázal dětem živého chameleona (bohužel nemám fotku, bylo mi to hloupé). Byla to samička, Fiona.  Po jídle jsme se vrátili do penzionu a vybalili věci. Využili jsme koupelnu s vanou a všichni jsme se naložili do horké vody.

Děti usnuly rychle, byly unavené. My jsme v podstatě jít spát museli, protože z pokoje se od dětí nedalo hnout tak, abychom je měli pod kontrolou. Honza byl hodně naštvaný (tady se ukázalo, jak výborný nápad byl vždycky předtím bydlet v přírodě).

Ráno nás čekala snídaně a taky nepříjemné překvapení. V noci jsme sice všichni slyšeli nějaké komáry, ale absolutně jsme netušili, jak moc si pochutnají. Daník to odnesl úplně nejvíc, ten kluk měl snad 100 štípanců po celém těle (mizí mu to doteď). Taky Betynka byla poštípaná celkem výrazně, ale hlavně si "odnesla" impetigo. To jsme v tu chvíli ale netušili.

Po jídle nás čekal výlet na zámek Červená Lhota. Než jsme vyjeli, potkali jsme přímo před branou penzionu sousedy. Naše sousedy z Boleslavi. Bydlí 4 patra pod námi. Překvapení bylo oboustranné, dozvěděli jsme se, že pán odtud pochází a roky tam mají chalupu (tu jsme i viděli, míjeli jsme ji cestou na zámek).

Slíbila jsem Vám vyprávění, proč je Lhota pro mě osudová.

V době, kdy jsme spolu s Honzou začínali, jsem zámek Zlatovlásky moc chtěla navštívit. Byli jsme spolu už víc než rok, ale byl to náš první větší výlet, navíc vlakem. Od počítače jsem všechno naplánovala, zjistila spoje, zaplatili jsme si zpáteční jízdenky na vlak s tím, že na místě máme 4 hodiny času, což mělo bohatě stačit na prohlídku i cestu z nádraží a zpět.

Cesta byla dlouhá, je to skoro 200km. Několik přestupů, vše se zvládlo. Vystoupili jsme a hledali zámek. Inteligentně jsem si říkala, že přece musí být vidět zdálky. Bodře jsem vyrazila a zámek nikde. I zeptali jsme se na cestu. A chybička se vloudila. Přísahala bych, že mi google prozradil, že zámek se nachází v obci Kardašova Řečice... a ono ne. Je to 12 km. A byli jsme víte kde...

Šokovalo mě to. Nicméně vzpomněla jsem si na svého ex, který by řádil jako tajfun a snesla by se na mě várka nadávek. A tak jsem bez jediného slova vyrazila po silnici pěšky tam, kde nás za 12km měl čekat konečně můj tehdy vysněný Zlatovlásčin zámek.

Tady se verze příběhu liší podle vypravěče...Já tvrdím, že mě hnal strach (neopodstatněný) a Honza doteď vypráví, jak s úžasem sledoval, že jsem se rozhodla to ujít za každou cenu. Nedívala jsem se vlevo, vpravo a pochodovala.

Brzo mi došlo, že to nejde. Takže jsem v duchu vymyslela, že v první vesnici poprosím kohokoli o odvoz za peníze. To samé napadlo i Honzu, který začal stopovat. Tady jsem ho ovšem zachránila já...Bylo teplo a já byla asi v půlce 6.měsíce těhotenství s Danielem. Takže nám díky mě zastavila nějaká hodná žena s dcerkou. Naše štěstí bylo obrovské, protože ony tam jely taky. Takže nás odvezla na zámek, dala nám svoje telefonní číslo, určili jsme si čas návratu a odvezla nás na nádraží.

Tenkrát jsme si užili zámek, projížďku na lodičce i procházku. A historku s kilometry dáváme k dobru dodnes...

No. Takže letos to bylo bez problémů. Měli jsme auto a cestu jsme už znali.

Mimojiné, aby těch překvapení nebylo málo, na nádvoří zámku jsme potkali našeho kolegu z práce...

Lodičky se nekonaly, voda je napůl vypuštěná, prý je díra v hrázi a cosi brání schválení oprav. Zato jsme obešli zámek dokola a děti se projely na poníkovi a koni. Dle věku, odvahy a velikosti :-)

Výlet jsme užili dosyta.

Tentokrát jsme "doma" dostali večeři, šla objednat naštěstí ráno.

Další den jsme splnili přání Danečkovi a konečně došlo na bazén. Ten byl tedy opravdu přímo v Jindřichově Hradci a byl naprosto báječný. Mají tam totiž spojený vnitřní bazén s venkovním koupalištěm. Taky mají super bistro s dobrým jídlem, kam můžete jít zcela mokří. A navrch k tomu mají zvenku pěkný výhled na rybník, město a viděli jsme trénink dvojskifů. Kluci řádili na tobogánech, Vojta se poprvé projevil jako fajn brácha, když dohlížel na Danečka a tam kde nestačil, tam ho dokonce nosil ve vodě.

My jsme si užívali s Bětkou v krásně teplé vodě v odpočinkovém bazénu. Byl to moc fajn den.

I pobyt v Hradci/Řečici se nám nachýlil ke konci a nás čekal přesun do místa číslo pět - Litomyšle.

A o tom zase příště :-)